V půl jedné ráno jsem se vydala z pražské Florence autobusem do Vídně. Cesta byla naprosto "úžasná", uvědomíme-li si, že jsme jeli po D1. Mno, jeli, spíš drncali a já a můj žaludek jsme se modlily, ať už jsme alespoň v Brně. V 5:30 ráno mě autobus vyplivl před letištěm. Řidič autobusu čekal, až si poslední pasažér, tedy Káťa, vezme všechna svá mega zavazadla. Chlap jak hora jen stál a civěl na mě, jak se morduju se všemi kufry. Bohužel jen civěl, nic jiného mu zřejmě jeho malý mozek nedovolil. Sedla jsem si v letištní hale a začala čekat. Letadlo do Londýna mělo vzlétnout v 11:45. Hmm, dostatek času pro nudu ve Vídni.
V Londýně jsme přistáli ve 13:15 místního času. Další let byl plánován na 15:35, takže jsme měli s Vieros, mou spolucestující a na další půlrok spolubydlící, dost času na to, abychom se dostaly k našemu vysněnému gatu. Bohužel jsme si to jen myslely, že máme dost času. Než jsme prošly celé londýnské bludiště, všechen čas na přestup byl tatam a my jsme si jen stihly na pár minut sednout a vydechnout. U vysněného gatu 10d.
Po 24 hodinách Montréal....úleva....štěstí....beznaděj?
Po přistání v Montréalu nás čekala imigrační kontrola. Jelikož mi bylo blbě, mohla jsem jít na odbavení přednostně. Už na letišti jsem měla možnost poznat ohromnou vstřícnost Kanaďanů, jak se starali, jestli jsem v pořádku, jestli nechci zavolat pomoc atd. Paní na přepážce se mě jen zeptala, co jedu do Kanady dělat. S utrpení jsem jí řekla "to study", dala mi razítko a bylo to. :-)
V příletové hale na nás čekali organizátoři welcoming weeku pro zahraniční studenty. Byla jsem tak šťastná, že vidíme několik osob v červených tričkách a s cedulí HEChange. Čekal nás transfer z letiště do hotelu. V hotelu nás uvítal další člen v červeném tričku a dal nám klíče od pokojů. "Super", říkala jsem si. "Konečně si lehnu do postele." Když jsem ale otevřela dveře, viděla jsem 2 postele, ale obě byly obsazené. "Hmm, někde musí být chyba." Šly jsme se tedy s Vieros zeptat, jak to tedy je a dostaly jsme odpověď: "You have to share the beds." Hahahahahahahahahahaaaa! No, ještě že jsem nemusela být v jedné posteli s klukem, tak jako se to stalo naší hotelové spolubydlící... Vše ale překonal extázoidní pocit z vodorovné polohy pod peřinou. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat